Turecko, I love you!

Tak. A jsem zase doma. Žádné muezziny z mešit 5x denně. Žádné večerní čajíčkování se Zeynep a Bengu. Žádné turecké jídlo (brněnský kebabe, styď se). Žádný Kunefe. Ani Okan s Olou. Turecké vlajky všude. A ti milí lidé...
Ale taky žádný strach vyjít vůbec ven. Jet autobusem. Smrkat na veřejnosti (:D).

Upřímně doufám, že se jednou vrátím. Ať už třeba na dovolenou nebo na delší dobu. A že se se všemi ještě někdy potkám.
Mrzí mě to. Jak to dopadlo. Neskutečně se mi stýská. Turecko, zamilovala jsem si tě!
Rozhodně to není sbohem, ale jenom nashledanou! :))

Ale abych byla upřímná... Jaro je v Brně to nejhezčí období, jsem zpátky se svou rodinou, s Honzíkem, a mí spolužáci mi připravili to nejkrásnější uvítání!!!

Cappadocia

Další dny po taťkově odletu byla téměř každá den hlášena někde ve městě další bomba. Naštěstí se nic nepotvrdilo. Ale dokážete si představit ten strach vůbec někam jít? Mimojiné byla hlášena v Ankamallu, na Kizilay i v Tunali (Kugulu park). Dokonce i Bahcelevlier (7. ulice). Takže všechny místa, kde se normálně vyskytuju.

Padlo rozhodnutí. Pojedu domů. Když vám to doporučují i mentoři z turecké školy, asi to bude vážně to nejlepší. Nejlevnější letenka byla přesně týden po odletu taťky. Na víkend jsem měla už zaplacený výlet do Cappadocie. Ambasáda mi poslala mail, abych o víkendu nikam nechodila, protože bude kurdský svátek nového roku, vítání jara. A je možnost demonstrací a dalších výbuchů. Tak jo, když pojedu do Cappadocie, udělám nejlépe. Odjezd byl ve 2 hodiny ráno z centra. Jela jsem tam už večer a do 2 zůstala u Zuzky, Češky, žijící v Ankaře. Byla moc hodná a poskytla mi azyl do doby odjezdu busu. Jinak než taxíkem bych se tam totiž v noci nedostala. Ale upřímně, klepala jsem se v autobusu už jen když přojížděl Kizilay.

Cappadocia je úžasná!!! Bylo to dokonalé zakončení mého pobytu v Turecku! Skály, podzemní města, Turecká noc, ochutnávka vín, tuny tureckého jídla formou bufetů, kamarádi z Ankara university. Co víc si přát? Chybělo jen hezké počasí.

Každá cesta jednou končí...

... ta moje bohužel velmi předčasně.
Jak už určitě všichni víte, jsem zpátky doma. Než jsem ale odletěla z Turecka, stihla jsem toho ještě celkem dost. :)

Přiletěl taťka! Taťka, který byl striktně proti tomu, abych do Turecka vůbec letěla!
10.3. večer jsem byla připravena jet jej vyzvednout na letiště. Domluvila jsem se s Bengu, že po šesté dorazím do její kanceláře a pojedeme na letiště spolu. Bohužel jsem moc nepočítala s tím, že doprava kolem 6 hodiny nebude úplně ideální. Autobus prostě stál. Taky jsem nepočítala s tím, že její kancelář je od Kizilay tak daleko. A ještě do kopce. (Zase jsem se přesvědčila o tom, že kamkoli v Ankaře jdu, je to do kopce!!!). Ale zvládla jsem to a kolem půl 7 jsme byly u auta. Najednou mě zaplavila vlna smsek od taťky, který byl tou dobou v Istanbulu. ,,Nestíhám to, uletí mi letadlo."
COŽE? Následovala vlna paniky a telefonních rozhovorů Ankara-Istanbul. (Promiň za ten účet, mami.) ,,Prostě to nestihnu, čekám v řadě, je tady milion lidí a letadlo letí za 3 minuty, spadl jsem na eskalátorech, vyvedla mě ochranka, když jsem se chtěl předběhnout." Tyjo, jak se s nimi teď taťka bude domlouvat na letišti, že potřebuje další let, když neumí moc anglicky?!?!
No jasně, že letadlo počkalo. Hvězdy chodí pozdě. :))
Taťka přiletěl, byla jsem nadšená, měla jsem fakt děsnou radost, že ho vidím! Dovezly jsme jej domů a rozhodly se, že ho vezmeme do Aspavy na večeři. Zeynep přijela kamarádka, tak jsme šli všichni. Asi to vypadalo docela legračně. Taťka a a 4 holky na večeři. :)

Další den jsme ráno vyrazili do Ankamallu vyměnit peníze. Bohužel jsme neodhadli, že se otevírá až v 11 a tak jsme téměř hodinu čekali venku. Odpoledne jsme měli naplánovanou cestu do obřího aquaria s Olou a Okanem. Akvárium je kousek za městem, a fakt mě překvapilo. Je to fajn pocit, když vám nad hlavou proplouvá žralok, a vy víte, že vás od něj dělí tlusté sklo tunelu. Protože je akvárium součástí velkého nákupního centra, zašli jsme na oběd. Tak co, tati, jaké turecké jídlo vyzkoušíš teď? Špagety. Aha.
Pak nás Okan překvapil a jeli jsme se kouknout na jezero. Zatímco jsme čekali, než vyplujeme lodí, pili jsme venku na sluníčku kafe, čaj a sahlep. Cestou zpátky taťka vyzkoušel baklavu.

Sobota - krásný slunečný den pro návštěvu hradu! Poprvé jsem šla na hrad sama, bez někoho, kdo zná přesnou cestu. Asi to nebyl úplně dobrý nápad, protože jsem tak trochu zabloudila. (No dobře, asi jsem to mohla čekat.) Chytré telefony jsou ale chytřejší než já, a tak jsme se nakonec zase našli. Vyšli jsme pře historickou čtvrť Hammamonu na hrad a obdivovali nádherný výhled. Cestou dolů zase zboží všech obchodníků. ,,One lira, one lira!"
Cestou zpátky jsme se zastavili na oběd. Tak co tentokrát, tati? Pizza, aha. Ale to ještě nevěděl, že mu dlouho nezůstane. Protože... houby v kebabu???? No to teda ne. ,,Tatiiiiii? Vyměníš kebab za pizzu?"
Pokračovali jsme k velké mešitě do centra. Poslala jsem tam taťku, neměla jsem u sebe šátek. Ale po chvíli mě přemohla zvědavost, tak jsem narazila kapuci a vydala se za ním.
NÁDHERA! Takový klid a mír. (A koberec!) Nádherná atmosféra, žádný mrazivý kostel.

Nedělní procházka vedla k Attaturkovu mauzoleu a do jeho muzea. 23 stupňů! Pak na Sedmou na pivo a znovu do Hammamonu, pro suvenýry. :) Cesta zpátky busem. Tyjo, na Kizilay je nějak moc policistů, kteří kontrolují auta, koukají se do kufrů. Projedeme přes Kizilay a do pětí minut sms od Oly, že doufá, že jsme OK a nejsme na Kizilay. Proč? Další bomba. Tentokrát spoustu civilistů. Cože? Vždyť jsme tam teď byli!

Pondělí už jen prší a prší a počasí odráží všudepřítomný strach a smutek. Jdeme už jen do školy vytisknout letenky, do obchodu a večer na večeři.
Ráno taťka odjíždí autobusem na letiště, zvládne to sám i když se mě ze začátku snaží přesvědčit, ať jedu s ním. Loučíme se všichni na autobusovém nádraží, i když už tuším, že asi ne na moc dlouho.

O tom, jaký jsem klikař

V pondělí minulý týden, jsme si se Zeynep povídaly, jak její bývalá spolubydlící z Německa byla vyděšena, že vypadl proud a museli používat svíčky. No a co se mi hned v úterý nestalo. Večer několikrát vypadl proud. Vypadalo to, že jen v našem domě, tak jsem si řekla, co bych dělala doma, a vydal jsem se aspoň do obchodu. Nakupuji, vybírám, jdu k pokladně a najednou tma. Proud vypadl v celém sousedství. Prodavač se mi snažil něco turecky sdělit a když jsem mu řekla, že neumím turecky, duchapřítomně mi našel na google překladači, že mě nemohou obsloužit a omlouvají se. No nic, tak jsem vyšla ven a čekala. Asi po půl hodině znovu naskočil, tak jsem si zašla nakoupit a rozhodla se, že si zajdu na jídlo. Sama. Překvapivě jsem to zvládla! Je vtipné, že jsem na sebe hrdá, že se dokážu sama najíst.
Ve středu jsem si šla zařizovat povolení k pobytu. Zeynep šla se mnou, hlavně jako můj překladatel. Fakt jsem se děsila té fronty, jaká byla i v kanceláři pro zaplacení poplatku. Hned dole u bezpečnostních rámů nastal problém. Zeynep nechtěli pustit dovnitř. Cítila jsem se trochu jako dítě odtržené od matky, protože tak si prostě v Turecku připadám pořád. Co tam jako sama budu dělat, když neumím turecky? Dali mi lísteček k číslem, došla jsem nahoru a překvapivě žádná řada a číslo už svítilo na monitoru! Došla jsem k úředníkovi, vytáhla všechny potřebné papíry, z nichž polovinu po mně ani nechtěl, nebo možná jo, ale turecky jsem mu bohužel nerozuměla. Nechápu, že v kanceláři, kde chodí pouze cizinci, neumí úředník aspoň trochu anglicky. Tak jsme se rukama nohama domluvili, já si vzpomněla, že nemám povinnou růžovou složku, ale vzhledem k tomu, že mi na to pak úředník nedokázal nic říct, proběhlo to bez problémů a brzy mi přijde mé povolení k pobytu! :)
Protože bylo fakt krásné počasí, vydaly jsme se se Zeynep zpátky do centra pěšky. Chtěla jsem, aby mi ukázala Labutí park (Kugulu park). Čekala jsem od něj teda víc, vzhledem k tomu, jak ho v průvodci chválí. Je to maličký park, s jezírkem uprostřed, kde jsou stále labutě. Asi je velmi oblíbený, bylo tam totiž úplně plno. Protože jsme byly kousek od kanceláře Bengu a byl čas oběda, rozhodly jsme se jít najíst společně. Kamarádka holek si otevřela malý podnik, kde si můžete koupit pizzu po kouscích a zjevně tady do té doby nic takového neexistovalo, tak jsou z toho nadšené. Já už tak moc ne, protože prostě nenajdete pizzu bez hub a oliv. Mimochodem, zkoušela jsem tady svou první olivu v životě, ale bohužel jsem asi ještě stále nedospěla k tomu, aby mi chutnaly. Prý to přijde, říká mamka. A mamky mají vždycky pravdu.
Pak mi Zeynep ukázala tureckou značku oblečení, kde mají fakt levné a hezké věci. To byla osudová chyba. Pro mé stipendium. Tak jsme se vydaly, ověšené taškami, domů. A k mému překvapení zase nefungovala elektřina. Na naši ulici něco opravovali, takže bohužel ani žádný internet.
I čtvrtek se nesl ve znamení mé hlouposti. Měl přijít pošťák a já od něj měla převzít zásilku. Už jsem se cítila připravena říct mu, že neumím turecky, v turečtině!!! Bohužel jsem mu ale omylem řekla, že turecky umím, je tam totiž rozdíl jen v jednom písmenku, tak na mě koukal, proč mu něco takového vůbec oznamuji a nakonec přešel do angličtiny :). Večer mi napsala Ola, tak jsme zašly na pivo!
V pátek jsem se připojila k Ole na kurzu turečtiny. Bohužel mi to ale bylo k ničemu, protože jsem rozuměla jen pozdravu. Jsou tam už fakt pokročilí studenti, většinou ze Sýrie, kteří studium tureckého jazyka mají jako jedinou náplň dne. Každý den 6 hodin. Večer jsme koupili pizzu a jeli na vyhlídku nad Ankaru.
Sobotní plán zněl jasně! Karaoke! Byla jsem domluvena hlavně s Kutayem, který bydlí na kolejích, kam se musí vrátit do půlnoci (od té doby mu říkám Popelka), tak jsme se dohodli, že to prostě potáhneme až do rána. Ano, ukázalo se to později jako nejhorší nápad vůbec. První polovina večera/noci byla výborná, už potřetí jsem to svým mentorům natřela v šipkách a troufám si říct, že i v karaoke. Později každý Erasmák začal zpívat písně ve svém rodném jazyce a to už teda tak výborné nebylo (sorry, polštino). No a najednou byl konec, zůstalo jen pár přeživších. A my měli ještě minimálně 3 hodiny času, než se otevřou koleje a pojedou autobusy. Výborný nápad. Kutaye napadlo, že prostě půjdeme pěšky z Kizilay ke mě, a pak už pojede busem domů. No... v minus 5 stupních není dvouhodinová procházka zrovna fajn. Teda já byla v pohodě, ale Kutay málem umřel zimou. Turci, no. :D
Neděli jsem celou prospala.
A dnes? Dnes jsem shodila celou garnýž i se záclonami.
Nejsem prostě klikař?

Ha! Škodovka!

Pide

Jak?