O tom, jaký jsem klikař

V pondělí minulý týden, jsme si se Zeynep povídaly, jak její bývalá spolubydlící z Německa byla vyděšena, že vypadl proud a museli používat svíčky. No a co se mi hned v úterý nestalo. Večer několikrát vypadl proud. Vypadalo to, že jen v našem domě, tak jsem si řekla, co bych dělala doma, a vydal jsem se aspoň do obchodu. Nakupuji, vybírám, jdu k pokladně a najednou tma. Proud vypadl v celém sousedství. Prodavač se mi snažil něco turecky sdělit a když jsem mu řekla, že neumím turecky, duchapřítomně mi našel na google překladači, že mě nemohou obsloužit a omlouvají se. No nic, tak jsem vyšla ven a čekala. Asi po půl hodině znovu naskočil, tak jsem si zašla nakoupit a rozhodla se, že si zajdu na jídlo. Sama. Překvapivě jsem to zvládla! Je vtipné, že jsem na sebe hrdá, že se dokážu sama najíst.
Ve středu jsem si šla zařizovat povolení k pobytu. Zeynep šla se mnou, hlavně jako můj překladatel. Fakt jsem se děsila té fronty, jaká byla i v kanceláři pro zaplacení poplatku. Hned dole u bezpečnostních rámů nastal problém. Zeynep nechtěli pustit dovnitř. Cítila jsem se trochu jako dítě odtržené od matky, protože tak si prostě v Turecku připadám pořád. Co tam jako sama budu dělat, když neumím turecky? Dali mi lísteček k číslem, došla jsem nahoru a překvapivě žádná řada a číslo už svítilo na monitoru! Došla jsem k úředníkovi, vytáhla všechny potřebné papíry, z nichž polovinu po mně ani nechtěl, nebo možná jo, ale turecky jsem mu bohužel nerozuměla. Nechápu, že v kanceláři, kde chodí pouze cizinci, neumí úředník aspoň trochu anglicky. Tak jsme se rukama nohama domluvili, já si vzpomněla, že nemám povinnou růžovou složku, ale vzhledem k tomu, že mi na to pak úředník nedokázal nic říct, proběhlo to bez problémů a brzy mi přijde mé povolení k pobytu! :)
Protože bylo fakt krásné počasí, vydaly jsme se se Zeynep zpátky do centra pěšky. Chtěla jsem, aby mi ukázala Labutí park (Kugulu park). Čekala jsem od něj teda víc, vzhledem k tomu, jak ho v průvodci chválí. Je to maličký park, s jezírkem uprostřed, kde jsou stále labutě. Asi je velmi oblíbený, bylo tam totiž úplně plno. Protože jsme byly kousek od kanceláře Bengu a byl čas oběda, rozhodly jsme se jít najíst společně. Kamarádka holek si otevřela malý podnik, kde si můžete koupit pizzu po kouscích a zjevně tady do té doby nic takového neexistovalo, tak jsou z toho nadšené. Já už tak moc ne, protože prostě nenajdete pizzu bez hub a oliv. Mimochodem, zkoušela jsem tady svou první olivu v životě, ale bohužel jsem asi ještě stále nedospěla k tomu, aby mi chutnaly. Prý to přijde, říká mamka. A mamky mají vždycky pravdu.
Pak mi Zeynep ukázala tureckou značku oblečení, kde mají fakt levné a hezké věci. To byla osudová chyba. Pro mé stipendium. Tak jsme se vydaly, ověšené taškami, domů. A k mému překvapení zase nefungovala elektřina. Na naši ulici něco opravovali, takže bohužel ani žádný internet.
I čtvrtek se nesl ve znamení mé hlouposti. Měl přijít pošťák a já od něj měla převzít zásilku. Už jsem se cítila připravena říct mu, že neumím turecky, v turečtině!!! Bohužel jsem mu ale omylem řekla, že turecky umím, je tam totiž rozdíl jen v jednom písmenku, tak na mě koukal, proč mu něco takového vůbec oznamuji a nakonec přešel do angličtiny :). Večer mi napsala Ola, tak jsme zašly na pivo!
V pátek jsem se připojila k Ole na kurzu turečtiny. Bohužel mi to ale bylo k ničemu, protože jsem rozuměla jen pozdravu. Jsou tam už fakt pokročilí studenti, většinou ze Sýrie, kteří studium tureckého jazyka mají jako jedinou náplň dne. Každý den 6 hodin. Večer jsme koupili pizzu a jeli na vyhlídku nad Ankaru.
Sobotní plán zněl jasně! Karaoke! Byla jsem domluvena hlavně s Kutayem, který bydlí na kolejích, kam se musí vrátit do půlnoci (od té doby mu říkám Popelka), tak jsme se dohodli, že to prostě potáhneme až do rána. Ano, ukázalo se to později jako nejhorší nápad vůbec. První polovina večera/noci byla výborná, už potřetí jsem to svým mentorům natřela v šipkách a troufám si říct, že i v karaoke. Později každý Erasmák začal zpívat písně ve svém rodném jazyce a to už teda tak výborné nebylo (sorry, polštino). No a najednou byl konec, zůstalo jen pár přeživších. A my měli ještě minimálně 3 hodiny času, než se otevřou koleje a pojedou autobusy. Výborný nápad. Kutaye napadlo, že prostě půjdeme pěšky z Kizilay ke mě, a pak už pojede busem domů. No... v minus 5 stupních není dvouhodinová procházka zrovna fajn. Teda já byla v pohodě, ale Kutay málem umřel zimou. Turci, no. :D
Neděli jsem celou prospala.
A dnes? Dnes jsem shodila celou garnýž i se záclonami.
Nejsem prostě klikař?

Ha! Škodovka!

Pide

Jak?

O setkání s ankarským podsvětím.

Nemůžu se rozhodnout, zda bych svůj život v Turecku popsala jako komediální nebo krimi seriál. Většinou vždy převažuje ta veselá stránka a já se nakonec někde doma směju. V pátek mi ale teda do smíchu moc nebylo.
Minule jsem psala, jak jsme se ve středu seznámily v knihovně se slečnou jménem Esma. Pořád nám psala, ať s ní někam zajdeme, na pivo nebo drink, tak jsme se rozhodly, že to zkusíme, alespoň budeme mít novou tureckou kámošku. V pátek jsme se sešli já, Ola, Okan a Esma na 7. ulici. Šli jsme sednout na pivo, s tím, že Esmě ještě přijdou další přátelé. Mluvila fakt dost špatně anglicky, ale asi lépe, než většina lidí tady, a byla opravdu překvapená, že s sebou máme i Okana. Než přišli její kamarádi, snažili jsme se z ní dostat nějaké věci o ní, nejvíce nás překvapilo, když nám řekla, že studuje angličtinu. No moment, to moc nehraje...
Esma nás stále přemlouvala, zda nechceme po pivu k jejím přátelům domů, že bydlí jen kousek a je to tam fajn. Sice tady do školy moc nechodím, ale úplně blbá taky ještě nejsem, tak jsem samozřejmě odmítla.
Kamarádi Esmy byli 3 pánové v rozmezí 30-35 let. Jeden s rozhalenou košilí a druhý s obrovskou jizvou na tváři. Ani jeden z nich neuměl anglicky. Fakt špatná situace. Docela dlouho se na mě snažili mluvit turecky, tak jsem jim odpovídala česky. Nerozuměla jsem samozřejmě ani slovo a opravdu mě to nebavilo, Okan jim jako jediný samozřejmě rozuměl, a okamžitě volal kamarádovi, aby pro nás přijel. Když už čekalo auto před restaurací, řekl nám Okan, ať se s Olou ihned přesuneme do něj, že jde zaplatit a mizíme. Později nám vysvětlil, že Esma je prostitutka a jelikož jsme jako cizinky zajímavé, chtěla udělat prostitutky i z nás.
Tolik o setkání s ankarským podsvětím. Já tady prostě asi nemůžu zažít normální den. :D

V sobotu jsme zašli do kina, dokonce do iMaxu. Až teď jsem si uvědomila, jak je pro mě náročné, koukat na film jen v angličtině, bez titulků. Teda... titulky jsme měli, ale turecké. Musím se soustředit fakt mnohem mnohem více.

V neděli jsem se šla projít na opačnou stranu, než chodím obvykle a přišlo zajímavé zjištění. Já a pan prezident jsme téměř sousedé! Jeho palác je fakt šílený, nechápu, jak si mohl dát postavit něco takového. Mimochodem, blízkost jeho paláce způsobuje taky časté výpadky signálu.

Pondělní plán byl hlavně jít zaplatit do Ulus poplatek za povolení k pobytu. Ne, taky nechápu, proč to nejde online a proč je kancelář na zaplacení poplatku úplně na jiném konci města, než kancelář na vyřízení povolení. Pomáhal mi úplně nový mentor, Kutay, který je ještě pln optimismu, energie a chce pomoct, jak nejvíce to jde! :) Takže se mnou bez mrknutí oka vystál tu hrozně dlouhou frontu přes celé schodiště, a pak mě vzal do historické části města, kde jsme taky zašli na kafe.

A konečně dnešní komediální příspěvek, přišla jsem ráno do školy, aby mi řekli, že výuka je v turečtině, ať jdu domů.

STŘÍPKY:

Zapomněla jsem mezi zajímavosti Turecka zařadit to, že se tady velmi hlasitě při pozdravu líbají na tváře. Přijde mi to trochu legrační zvlášť proto, že to tady s řádným mlasknutím dělají i muži mezi sebou.
Za 9 dní, 10.3. přiletí taťka! Horlivě vymýšlím program, ale znáte ho. :D Viď, tati?
Učím se turečtinu, od příštího týdne mi začíná intenzivní kurz, zatím zkouším číslovky a pamatuju si pouze to, že 7 je jedi (jo, jako ze starwars :D).

má ankarská vášeň, mléko

přála jsem si, aby to byl skořicový šnek, ale nevyšlo to, je to slané.

až teď jsem si všimla skvělého záběru s nedopalkem.

Pro představu přikládám dvě fotky ukradené z internetu, jak teda ten prezidentský palác vypadá:

stojí za to, přečíst si něm něco, třeba že jeho výstavba nebyla vůbec povolena