... ta moje bohužel velmi předčasně.
Jak už určitě všichni víte, jsem zpátky doma. Než jsem ale odletěla z Turecka, stihla jsem toho ještě celkem dost. :)
Přiletěl taťka! Taťka, který byl striktně proti tomu, abych do Turecka vůbec letěla!
10.3. večer jsem byla připravena jet jej vyzvednout na letiště. Domluvila jsem se s Bengu, že po šesté dorazím do její kanceláře a pojedeme na letiště spolu. Bohužel jsem moc nepočítala s tím, že doprava kolem 6 hodiny nebude úplně ideální. Autobus prostě stál. Taky jsem nepočítala s tím, že její kancelář je od Kizilay tak daleko. A ještě do kopce. (Zase jsem se přesvědčila o tom, že kamkoli v Ankaře jdu, je to do kopce!!!). Ale zvládla jsem to a kolem půl 7 jsme byly u auta. Najednou mě zaplavila vlna smsek od taťky, který byl tou dobou v Istanbulu. ,,Nestíhám to, uletí mi letadlo."
COŽE? Následovala vlna paniky a telefonních rozhovorů Ankara-Istanbul. (Promiň za ten účet, mami.) ,,Prostě to nestihnu, čekám v řadě, je tady milion lidí a letadlo letí za 3 minuty, spadl jsem na eskalátorech, vyvedla mě ochranka, když jsem se chtěl předběhnout." Tyjo, jak se s nimi teď taťka bude domlouvat na letišti, že potřebuje další let, když neumí moc anglicky?!?!
No jasně, že letadlo počkalo. Hvězdy chodí pozdě. :))
Taťka přiletěl, byla jsem nadšená, měla jsem fakt děsnou radost, že ho vidím! Dovezly jsme jej domů a rozhodly se, že ho vezmeme do Aspavy na večeři. Zeynep přijela kamarádka, tak jsme šli všichni. Asi to vypadalo docela legračně. Taťka a a 4 holky na večeři. :)
Další den jsme ráno vyrazili do Ankamallu vyměnit peníze. Bohužel jsme neodhadli, že se otevírá až v 11 a tak jsme téměř hodinu čekali venku. Odpoledne jsme měli naplánovanou cestu do obřího aquaria s Olou a Okanem. Akvárium je kousek za městem, a fakt mě překvapilo. Je to fajn pocit, když vám nad hlavou proplouvá žralok, a vy víte, že vás od něj dělí tlusté sklo tunelu. Protože je akvárium součástí velkého nákupního centra, zašli jsme na oběd. Tak co, tati, jaké turecké jídlo vyzkoušíš teď? Špagety. Aha.
Pak nás Okan překvapil a jeli jsme se kouknout na jezero. Zatímco jsme čekali, než vyplujeme lodí, pili jsme venku na sluníčku kafe, čaj a sahlep. Cestou zpátky taťka vyzkoušel baklavu.
Sobota - krásný slunečný den pro návštěvu hradu! Poprvé jsem šla na hrad sama, bez někoho, kdo zná přesnou cestu. Asi to nebyl úplně dobrý nápad, protože jsem tak trochu zabloudila. (No dobře, asi jsem to mohla čekat.) Chytré telefony jsou ale chytřejší než já, a tak jsme se nakonec zase našli. Vyšli jsme pře historickou čtvrť Hammamonu na hrad a obdivovali nádherný výhled. Cestou dolů zase zboží všech obchodníků. ,,One lira, one lira!"
Cestou zpátky jsme se zastavili na oběd. Tak co tentokrát, tati? Pizza, aha. Ale to ještě nevěděl, že mu dlouho nezůstane. Protože... houby v kebabu???? No to teda ne. ,,Tatiiiiii? Vyměníš kebab za pizzu?"
Pokračovali jsme k velké mešitě do centra. Poslala jsem tam taťku, neměla jsem u sebe šátek. Ale po chvíli mě přemohla zvědavost, tak jsem narazila kapuci a vydala se za ním.
NÁDHERA! Takový klid a mír. (A koberec!) Nádherná atmosféra, žádný mrazivý kostel.
Nedělní procházka vedla k Attaturkovu mauzoleu a do jeho muzea. 23 stupňů! Pak na Sedmou na pivo a znovu do Hammamonu, pro suvenýry. :) Cesta zpátky busem. Tyjo, na Kizilay je nějak moc policistů, kteří kontrolují auta, koukají se do kufrů. Projedeme přes Kizilay a do pětí minut sms od Oly, že doufá, že jsme OK a nejsme na Kizilay. Proč? Další bomba. Tentokrát spoustu civilistů. Cože? Vždyť jsme tam teď byli!
Pondělí už jen prší a prší a počasí odráží všudepřítomný strach a smutek. Jdeme už jen do školy vytisknout letenky, do obchodu a večer na večeři.
Ráno taťka odjíždí autobusem na letiště, zvládne to sám i když se mě ze začátku snaží přesvědčit, ať jedu s ním. Loučíme se všichni na autobusovém nádraží, i když už tuším, že asi ne na moc dlouho.
