Postřehy z Turecka

věděli jste, že... ?

- je velmi neslušné smrkat na veřejnosti? Já se to dozvěděla až včera. :D Pardon, lidi!
- pan prezident už byl ve vězení a když přestane být prezidentem, zase tam půjde?
- v novinách ani televizi se nesmí říct nic špatného o vládě?
- rozvod je tady ještě stále dost velká ostuda pro ženu?
- většina starších žen nepracuje a nikdy nepracovaly? Místo ženy je přece doma, živit ji má manžel.
- Zubejda je běžné turecké jméno?
- většina tureckých jmen něco v překladu znamená? (moře, déšť, slunce ...) Nejlepší je Tajfun!
- když chcete někam večer jít, není běžné jít dřív než ve 22:00?
- téměř všichni tady mají kreditní karty a nich docela velké dluhy?
- můžete kupovat na splátky dokonce i oblečení?
- jako pasivní gay nesmíte do armády a musíte to prokázat fotografií nebo videem?
- ,, jo" znamená ne? :D
- pan prezident si postavil jeden z největších prezidentských paláců na světě?
- spousta lidí, převážně z východu, volí kurdskou stranu, protože jim slibuje elektřinu zadarmo?
- spousta psů tady žije na ulici, ale vláda se o ně stará, jsou očkovaní a podobně?
- mít psa jako domácího mazlíčka není až tak obvyklé a mnohem častější je kočka?
- když žena porodí muži první dítě, měl by jí koupit prsten se pěti diamanty?

Třetí týden

Snažím se sbírat zážitky, ať sem nemusím psát jen o svých cestách do Ankamallu. A za ten poslední týden se to celkem povedlo.
Asi dvakrát jsem byla večer někde s Olou a Okanem, zase si dala drahé pivo a zase jsem se přesvědčila, že nad české pivo není!
V neděli jsme měli na Kizilay v Rudis sraz s mentory. Ze studentů jsem tam byla jen já a Ola, později taky Metin, který už tady byl ale minulý semestr. Je napůl Francouz napůl Turek, takže se všemi komunikuje normálně turecky. Na tomhle setkání byla fakt spousta mentorů, my jako jediné neuměly turecky, takže bylo celkem těžké přemluvit je k angličtině. Problém je v tom, že i když tady nějakou úplnou náhodou někdo mluví anglicky, většinou mu prostě nejde rozumět. Tak jsme si s Olou jako správné slovanské dívky daly pivo a bavily se hlavně spolu. Poznala jsem ale spoustu skvělých lidí, dokonce jednoho kluka, který jde příští semestr do Brna na VUT na Erasmus. :) A taky jsem dva mentory porazila v šipkách, tak jsem měla radost!
V úterý jsem již tradičně byla v Ankamallu a snažila se vybrat nějaké oblečení na středeční párty, zašla na kafe s Metinem. Napsala jsem Metinovi, že se setkáme před tím obrovským nápisem 2016, který jsem tady dávala hned v prvním příspěvku z Ankary, on píše, že ani neví, že tam nějaký je a já odpovídám, že ten prostě nemůže přehlédnout. O chvíli později mi přijde zpráva, že jej nemůže najít, já vyjdu ven a opravdu. Nápis už tam není. :D
Středa byl rozhodně nejnáročnější den celého týdne. S Olou jsme se rozhodly, že se po škole potkáme a zajdeme do muzea, které je v mauzoleu. Šla jsem do školy na 11:30 a těsně po jedenácté mi Ola píše, že hledá knihovnu a nemůže ji najít. Sešly jsme se a rozhodly se, že počkáme na mou vyučující, Ola se jí zeptá a já půjdu do hodiny. Bohužel, zase tam nikdo nebyl. Ani studenti, ani vyučující. Nakonec jsme knihovnu našly samy, seznámily se tam s Esmou, která nám pomáhala, koupily lístky na večerní párty a šly se najíst na 7. ulici. Daly jsme si Iskender, jako obvykle, nicméně ani za nic jsem ho nemohla sníst. Přecpané jsme se vydaly směr Mauzoleum. Překvapivě to byl fakt kousek, prošly jsme muzeum, které je snad téměř jen o Ataturkovi, málem tam únavou a vyčerpáním usnuly, a vydaly se zpět na 7. ulici, počkat, až nás Okan vyzvedne.
Večer jme všichni 3 jeli na obrovskou welcome párty, který byla v klubu, co má 4 patra a v každém se hraje jiná hudba. V ceně vstupenky byl i drink (rozuměj pivo). Upřímně jsem se docela bavila a mrzelo mě, že chtějí odjet už tak brzo. Tak příště!
Čtvrteční odpoledne jsem strávila na kafi s Češkou a Slovenkou, které už v Ankaře nějakou dobu žijí. Bylo to fajn do doby, kdy Míšin manžel, voják, volal, ať okamžitě zmizíme z Kizilay, ale hned, že má nějaké info. No... Že prej si zvyknu.

nákupní centrum Kizilay

Místo hodin tady asi ořezávají stromky

huráááá

iskender kebab

selfie tyčkař

trpaslíček

Běžná středa v Turecku

Středeční ráno a já se vydávám do školy. Čekají mě dvě hodiny a pak mám sraz se svým mentorem, Muhammetem, společně máme jít na výlet s Erasmákama z vedlejší univerzity. Konečně se s někým seznámím a navštívím Ankarský hrad!
První hodina, Autismus, probíhá obvykle. Takže ničemu nerozumím, pouze když vyučující řekne Czech a všechny pohledy se obrátí ke mně, pochopím, že jim mě asi představuje. Tak zamávám a řeknu, jak se jmenuji. Nedělám si iluze, že si to někdo ze spolužáků zapamatoval, i když jsem to opakovala asi pětkrát.
Další předmět mi začíná až za více než hodinu, tak se prostě procházím po kampusu. Měla jsem celkem problém se tam dostat, u brány nemluví anglicky a požadují kartu studenta, kterou ještě nemám. Tak jen ukazuji na sebe a říkám Erasmus, Erasmus. naštěstí to pochopili a nechali mě jít. :)
Našla jsem budovu a třídu, ve které mi má začínat hodina, nicméně tam nikdo nebyl. Ani žáci, ani vyučující. Čekala jsem asi 15 minut mezitím ke mně přijde pán asi ve středním věku, s nějakým postižením, asi v Turecku taky probíhá inkluze, a snaží se se mnou mluvit. Vysvětluji, že neumím turecky, ale bohužel, nepomáhá to. Naštěstí jdou kolem dvě slečny, které nám udělají tlumočnice. Ptá se mě, jestli čekám na hodinu paní Ozdemir. No... čekám. Když to vzdá i ten pán, odcházím. Možná byla hodina zrušena, možná přesunuta. Netuším.

Setkávám se s Muhammetem tedy dřív, jeho kamarád nás veze na Kizilay, Mammi si jde ještě zařídit nějaké věci do hotelu, kde pracuje, tam taky dostávám zdarma hotelové jídlo, a vyrážíme na sraz Erasmáků.
Všichni už se mezi sebou znají, jsem tam trochu navíc, ale seznamuju se a snažím se konverzovat. Baví se se mnou hlavně slečna z Estonska. Přes historickou čtvrť se vydáváme na hrad, cestou se ještě zastavujeme na pravé turecké kafe, já si ale klasicky dávám čaj. Pokačujeme na hrad. Chápu, že hrady se strategicky musí stavět na kopcích, nicméně... S tímhle to trochu přehnali. Když vyjdu nahoru, sotva dýchám! Ale je to nádhera! Hrad je úplně nezabezpečený, můžete vylézt až úplně nahoru na hradby! V tu chvíli jsem fakt ráda, že netrpím závratí. Nahoře dostaneme průvodce Ankarou a mapu, vyfotíme pár selfíček a panoramat a jdeme zase dolů. Procházíme kolem různých prodavačů řetízků, náramků a podobně. Už z dálky hlásí 1 turkish lira! Vesele konverzuji s Polákem a nějakým dalším klukem na téma české pivo. Když v tom ten další kluk řekne: ,,Mimochodem, já som zo Slovenska". Ok, zrovna ses stal mým novým nejlepším kámošem!!!
Cestou zpátky se zastavíme ještě na jídlo. Na doporučení mé estonské kamarádky si objednávám Manti. Stejně tak i Španěl vedle mě. I když jsme čekali na jídlo nejdéle ze všech, stálo to za to. Jsou to v podstatě těstoviny plněné masem, zalité jogurtem a kořením. Z tohoto místa se všichni postupně rozprchnou, já jsem ale trochu ňouma a prostě se nedokážu dostat sama domů. Jde se mnou tedy mentor, Milan zo Slovenska a Michal z Polska. Chtějí mě na Kizilay posadit na autobus, který mě doveze rovnou domů.

Přicházíme na Kizilay, kousek od mé zastávky a Mammi nám říká, ať na něj chvilku počkáme. Musí si pro něco zajít do hotelu. Stojíme, povídáme si a najednou slyšíme výbuch. Normálka, žejo. Vidíme obrovský kouř ne moc daleko od nás. Projíždí kolem nás spoustu záchranek, hasičských a policejních aut. Sakra, tak to asi žádná sranda nebude. Najednou se všichni lidé na ulici rozběhnou s obrovským křikem proti nám a snaží se dostat do jakýchkoli budov v okolí. (Vím, není to při výbuchu až tak logické.) Běžíme taky a schováváme se do budovy střední školy, jak se později dovídáme. Klepu se. Nedokážu přemýšlet a hrozně se bojím. Nevíme, co se tam přesně děje, občas uslyšíme další ránu. Všichni lidé uvnitř mluví turecky. Snažím se dovolat našim nebo Honzovi, že jsem v pořádku. Nedaří se, přetížená síť. Muhammet mi píše, ať okamžitě přijdeme do hotelu, spolubydlící píše, kde jsem. Do hotelu? Vyjít teď na ulici? Ani náhodou.
Po nějaké době nám jedna z holek překládá, že za 10 minut můžeme opustit prostor. Že už by vše mělo být v pořádku. Přijde pro nás Mammi a vede nás 3 do hotelu. Dostáváme vodu a já už se konečně někomu můžu dovolat. Rozbrečela jsem se. Byla jsem v takovém stresu, že jsem na to celou dobu ani nepomyslela a jen se třásla. Zeynep píše, ať se okamžitě dostanu na ulici, kterou mi poslala. Ať chytím taxi a jedu tam, že tam na mě čekají. Loučím se s klukama, Mammi mi jde pomoct, musíme jít výše, až k Velké mešitě, dole doprava nefunguje. Najednou sedím v taxíku a jedu. Vůbec nevím kam, Mammi mu prostě něco řekl a já doufám, že jedu správně.
Jedu. Potkávám se s holkama, všechny mě objímají a uklidňují. Je zvláštní, že jsou na to zvyklé. Všechny mi řekly, že jsou na to prostě zvyklé. Což je dost smutné.
Mám obrovskou migrénu, Zeynep mi vaří bylinkový čaj na uklidnění, já skypuju s rodinou a snažím se nepřemýšlet nad tím, co dál. Což není moc lehké, když se vás na to ptají všichni lidé kolem.

(Dík Facebooku, za skvělou aplikaci, kdy můžete dát svým přátelům vědět, že jste v bezpečí a zároveň vidíte, který z přátel v okolí jíž se takto označil.
Měli byste mi takhle lajkovat i fotky. :D)

má fakulta

???

dáte si kafe?

(za můj výraz může sluníčko!!!!!)

slečna Estonka

Výuka v turečtině

Včera jsem byla poprvé ve škole.
Byla jsem navštívit svou erasmáckou koordinátorku, předat jí nějaké papíry, které potřebuje, aby mi mohla vystavit potvrzení k povolení k pobytu. Šla jsem naštěstí se Zeynep, takže jsme ji našly celkem rychle. Pak jsem se měla zastavit u svého oborového koordinátora, který by mi měl dát rozvrh. Vydaly jsme se teda do budovy, kterou mi napsal v e-mailu a na ceduli jsme našly, že sídlí v šestém patře. K našemu překvapení jsme však jeho kancelář nenašly. Zeynep se proto zeptala kolemjdoucí paní kam máme jít. Jsem fakt ráda, že jsem ji měla s sebou, paní samozřejmě mluvila pouze turecky. Kancelář byla v přízemí. Opravdu netuším, jak bych to vyřešila sama. Možná bych to tam hledala doteď.
Nicméně... Mr. Karasu tam nebyl.
Protože jsme měly čas, vydaly jsme se pěšky na 7. ulici, což je další z takových hlavních setkávacích míst v Ankaře. Je na ní spoustu obchůdků a kaváren, hospůdek a butiků. Prošly jsme jí, dala jsem si kafe v jednom z mnohých Starbucksů, které bylo stejně drahé jako u nás, nicméně... jsem na dovolené, tak co!
Bohužel jsem si vzala špatné boty a cesta byla minimálně osmikilometrová, takže jsem domů spíše dokulhala. V Ankaře je problém to, že ať jdete kam jdete, vždycky půjdete do kopce. Alespoň do jednoho.
Večer přijela holkám kamarádka, která byla na Erasmu v Polsku, tak jsem s nimi povečeřela.
Zážitkem dne bohužel bylo, že jsem šla koupit do blízkého obchodu vejce. Jo, takovéhle věci jsou pro mě teď dobrodružství. Domlouvat se podivnou znakovou řečí, když kupujete vajíčko.
Dnes ráno jsem se vydala do školy znovu. Chytře jsem si vzala stejné boty, takže jsem se ploužila jako šnek a přemýšlela o tom, jestli náhodou nejsem novodobý Ježíš, že musím tak trpět.
Cesta do mé školy má stoupání větší než Lysá hora a cestou jsem ještě zapadla do bláta, ale s panem Karasu jsem se konečně setkala. Zeptal se mě, jak se mám a kde bydlím, taky kdo u nás vaří a jaké jsem měla předměty doma. Pak mi vypsal rozvrh a poslal mě na první hodinu.
Cože? S tou jsem teda opravdu nepočítala.
Vešla jsem do třídy plné studentů, především ženského pohlaví. Sedla jsem si do zadní lavice a čekala. Moje vyučující už o mě věděla, tak na mě po příchodu přátelsky kývla. A začal výklad látky...
V turečtině.
Seděla jsem jako ňouma a nerozuměla ani slovu. Fakt přínosná hodina. Za celou dobu mi řekla anglicky jen dvě věty. A to, že příští týden se hodina nekoná a na konci mi přišla oznámit, že hodina skončila. :D
Zítra mám další dva předměty, pokud budou probíhat stejně, měla bych se naučit třeba vyšívat, ať ten čas nějak využiju.
Nebudu vám kecat, takhle jsem si svůj Erasmus fakt nepředstavovala.
Nudím se. Nemám co dělat. Většinu času si jen doma čtu. Vzhledem ke stavu svých chodidel se už nemůžu ani vydat na svou oblíbenou cestu do nákupního centra a zbytek města mě prostě nebaví objevovat o samotě.
Doufám, že se to brzy zlepší a já budu mít konečně něco na práci.

Nuda v Turecku

Poslední dny se tady celkem nudím. Nemám co dělat, můj mentor byl na dovolené v Belgii a já tady nic neznám. Do autobusu si sama ještě pořád netroufnu a tak se veškeré mé naděje upínaly k pátku, na který byl naplánován Orientační den.
Ten ve čtvrtek zrušili, takže jsem byla hrozně zklamaná, ale jelikož se snažím být optimista (:D) a nebrečet (často) nad svým životem, vzala jsem to do vlastních rukou. E-mail, kterým se rušil orientační den, byl adresován čtyřem lidem. Tak jsem si z jejich mailových adres vyluštila jména a zadala je do FB. Ozvala se mi Polka, která psala, že se ale vůůůbec nenudí, protože má v Ankaře přítele, ale že mě můžou v pátek někam vzít. Tak proč ne, žejo.
Vyzvedli mě v 1 autem a jeli jsme vyřídit jí povolení k pobytu, protože už tady všechno zná a má k tomu vše potřebné, samozřejmě. Tak jsem na ně počkala mezi lidmi, co si žádají o pobyt a občanství, nic moc atmosféra teda. Každopádně, až tam půjdu žádat já, rozhodně vedle sebe potřebuji někoho, kdo mluví turecky, protože to jsou tak cizinecky unfriendly věci tady... Samozřejmě prostě musíte umět turecky, všechny nápisy na úřadě jen v turečtině a podobně. Nevím, prostě mi to řpijde na hlavní město trochu zvláštní.
Pak jsme jeli do školy, za Erasmus koordinátorkou. Ta bohužel nebyla přítomna. Tak nic, zkusíme to příště. Tady prostě mají na všechno čas.
Nicméně, škola mi má začínat v pondělí.
Naše prohlídka města pokračovala návštěvou Ataturkova mauzolea. Něco tak obrovského musíte vidět. Samozřejmě musíte první projít bezpečnostním rámem.
Nakonec mě vzali do restaurace, kde jsme si objednali dvě jídla a podělili se o ně. Měla jsem Iskender a Pida. Iskender jsou kousky jehněčího masa, pod nimi rajčatová omáčka a pita a dole máslo, samozřejmě se podává s jogurtem. Pida je něco jako turecká pizza :D
Před jídlem nám ale ještě donesli hranolky a zeleninový salát, fakt velkou mísu, obojí zdarma.
Dostali jsme každý i něco jako okurkový salát. Po jídle samozřejmě zdarma čaj.
Celé jsme to zakončili sladkou tečkou, jeli jsme si koupit kousek Baklavy, což je fakt nechutně sladký turecký dezert.

(alergie na kočky je sranda)

Včerejší den byl skvělý! Vyrazily jsme se Zeynep do města, vzala mě na Kizilay, což je v podstatě centrum. Jely jsme autobusem, což pro mě bude asi ještě zážitek, dneska to chci totiž vyzkoušet sama. Když nastoupíte, musíte zaplatit za cestu pánovi, který tam sedí za malým stolečkem (není to řidič).
Procházely jsme se po centru, vyřídily jsme mi turecké telefonní číslo a pak jsem si vzpomněla, že potřebuju roztok na čočky. Vešly jsme do optiky, vybraly roztok za 17,50 TRY, ale protože jsme se líbily prodavači, koupila jsem ho jen za 15. Takže až se náhodou ocitnete v Turecku, na prodavače se usmívejte.
Pak jsme si zašly konečně na pravé turecké jídlo! Kofte z červené čočky. Dala jsem si k tomu i Ayran, což je nápoj z jogurtu a vody, který tady uvidíte úplně všude! Dokonce i v McDonaldu.
Tady jsem se taky setkala s realitou uprchlíků. Přiběhli k nám syrští chlapečci, kteří jsou na tom s turečtinou asi já, mohlo jim být kolem pěti let, a chtěli nám prodat papírové kapesníčky.

Prošly jsme se kolem velké mešity Kocatepe, Je to fakt zážitek, poprvé vidět něco takového.
Vzhledem k tomu, že jsme byly obě utahané z dlouhého chození, rozhodly jsme se sednout do kavárny/baru na střeše jedné z budov. Vlastní to tam kamarád od Zeynep a je tam moc hezký výhled na mešitu. Ten ten jsem vypila více černého čaje než za celý svůj život a vzhledem k tomu, že nepiju ani kávu a nejsem na kofein zvyklá, celou noc jsem nespala.
Čaj se podává v malých skleničkách, váže se k tomu i příběh o sultánovi, který chtěl pro svůj harém nádoby na čaj a tak je vyrobili podle tvaru ženských těl v harému.
Později jsme se přesunuly do kanceláře Bengu, což je druhá spolubydlící, kde byli ještě dva její spolupracovníci, seděli na gauči a křeslech a popíjeli pivo. Snažili se opravdu mluvit se mnou anglicky, občas ale sklouzli zpět k turečtině. Taky se smáli slovům, které už turecky umím.
Až na to turecké pivo to byl moc příjemný večer.

Zeynep je fakt dost velký odpůrce islámu i stávajícího prezidenta, dost mě udivilo, že musí mít v občance napsanou víru. Teda prý nemusí, ale že jsou za to poměrně velké postihy a znevýhodnění. I s manželstvím je to tady trochu jinak. Pokud spolu chtějí mít dva lidé děti, prostě se musí vzít. Jinak to nejde. Zase z toho pak plynou dost velká znevýhodnění. Jak pro dítě, tak pro rodiče.

zabral mi postel

i skříň

Merhaba!

Dnes mám za sebou velké dobrodružství!
Sama jsem se vydala do nákupního centra Ankamall, které je asi 40 minut pěšky od mého současného bydliště. Zeynep mi poslala mapku, podle které jsem to hezky našla. Byla jsem mile překvapena, dokonce se mi tady líbilo! Asi to bylo tím sluníčkem. :)
Problém nicméně nastal až ve chvíli, kdy jsem tam došla. Potřebovala jsem si vyměnit eura za liry. Nikdo tam ale bohužel neuměl anglicky. Mají u všech vchodů do centra velké bezpečnostní rámy a securiťáky, nikdo mi ale nedokázal poradit a to jsem měla dokonce napsáno, jak se řekne směnárna turecky. Nakonec mě nějaká paní zavedla do zlatnictví, že tam mění prachy. Nic moc kurz, tak jsem vyměnila jen 100 éček.
Chtěla jsem se jít najíst do mekáče, že to bude stejné jako u nás. No... není.
Tak jsem si v supermarketu koupila chleba a veselou krávu, cappy pitíčko a melounové mléko (ne, neptejte se mě proč), a pak jsem našla i Rossman, tak mám konečně zubní pastu, a šla jsem domů.
Jsem zvědavá, co mě čeká zítra, to už bych měla jít někam se Zeynep. :)

tygříček

první pidi mešita, co jsem viděla

a druhá

Nákupní centrum Ankamall

hory všude!

Bydlím naproti Karla, takže dobrý!

můj pokojík. :)

Jsem tady.

Jsem tady.
Zvládla jsem to, letadlo taky.
Loučení na letišti jsem teda úplně nezvládla, rozbrečela jsem se hned, jak jsem prošla turniketem a nechala za ním Honzouše a taťku.
V čekací hale se se mnou seznámil nějaký pán, učitel angličtiny v Turecku, protože prý poznal, že jsem Češka. A vyprávěl mi o tom, jak má rád Brno a Ostravu. :)
Pomohl mi pak, počkal se mnou na kufr a pak šel normálně za svou rodinou. Milé! :D
Let jsem zvládla parádně, i když ty 3 hodiny byly nějaké dlouhé. Skoro celý jsem ho prospala a pak mě hrozně moc bolely kolena.
Na letišti mě nakonec vyzvedla jak Zeynep, tak i její kamarádka. Zeynep je fakt moc milá, oslovuje mě pořád jenom mate, mám pocit, že neví, jak vyslovit moje jméno. :D
Nicméně Z. musela do práce, tak jsme ji vysadily a jely jsem ,,domů".
Dala jsem si sprchu a šla spát, pak si hodinu skypovala s Honzíkem a půl hodiny s babičkou.
Pak už dorazila i Z. a začaly dělat večeři. K mému nemilému překvapení jsem musela večeřet květák s brokolicí. Ach kebabe, kde jsi!
Dala jsem holkám domácí pálenku a štramberské uši. :)

Zatím jsem projížděla Ankaru jen autem, ale teda... nic moc.
Všude je sníh a vypadá to tady jako v klasickém přímořském letovisku, bez moře a v zimě. :D
Začala jsem se bát, že mě tady přejedou, za ty 4 měsíce. Zjevně tady pravidla silničního provozu v praxi moc nefungují. Lidi jsou šílení!!!