Vendulčina cesta: O setkání s ankarským podsvětím.

Nemůžu se rozhodnout, zda bych svůj život v Turecku popsala jako komediální nebo krimi seriál. Většinou vždy převažuje ta veselá stránka a já se nakonec někde doma směju. V pátek mi ale teda do smíchu moc nebylo.
Minule jsem psala, jak jsme se ve středu seznámily v knihovně se slečnou jménem Esma. Pořád nám psala, ať s ní někam zajdeme, na pivo nebo drink, tak jsme se rozhodly, že to zkusíme, alespoň budeme mít novou tureckou kámošku. V pátek jsme se sešli já, Ola, Okan a Esma na 7. ulici. Šli jsme sednout na pivo, s tím, že Esmě ještě přijdou další přátelé. Mluvila fakt dost špatně anglicky, ale asi lépe, než většina lidí tady, a byla opravdu překvapená, že s sebou máme i Okana. Než přišli její kamarádi, snažili jsme se z ní dostat nějaké věci o ní, nejvíce nás překvapilo, když nám řekla, že studuje angličtinu. No moment, to moc nehraje...
Esma nás stále přemlouvala, zda nechceme po pivu k jejím přátelům domů, že bydlí jen kousek a je to tam fajn. Sice tady do školy moc nechodím, ale úplně blbá taky ještě nejsem, tak jsem samozřejmě odmítla.
Kamarádi Esmy byli 3 pánové v rozmezí 30-35 let. Jeden s rozhalenou košilí a druhý s obrovskou jizvou na tváři. Ani jeden z nich neuměl anglicky. Fakt špatná situace. Docela dlouho se na mě snažili mluvit turecky, tak jsem jim odpovídala česky. Nerozuměla jsem samozřejmě ani slovo a opravdu mě to nebavilo, Okan jim jako jediný samozřejmě rozuměl, a okamžitě volal kamarádovi, aby pro nás přijel. Když už čekalo auto před restaurací, řekl nám Okan, ať se s Olou ihned přesuneme do něj, že jde zaplatit a mizíme. Později nám vysvětlil, že Esma je prostitutka a jelikož jsme jako cizinky zajímavé, chtěla udělat prostitutky i z nás.
Tolik o setkání s ankarským podsvětím. Já tady prostě asi nemůžu zažít normální den. :D

V sobotu jsme zašli do kina, dokonce do iMaxu. Až teď jsem si uvědomila, jak je pro mě náročné, koukat na film jen v angličtině, bez titulků. Teda... titulky jsme měli, ale turecké. Musím se soustředit fakt mnohem mnohem více.

V neděli jsem se šla projít na opačnou stranu, než chodím obvykle a přišlo zajímavé zjištění. Já a pan prezident jsme téměř sousedé! Jeho palác je fakt šílený, nechápu, jak si mohl dát postavit něco takového. Mimochodem, blízkost jeho paláce způsobuje taky časté výpadky signálu.

Pondělní plán byl hlavně jít zaplatit do Ulus poplatek za povolení k pobytu. Ne, taky nechápu, proč to nejde online a proč je kancelář na zaplacení poplatku úplně na jiném konci města, než kancelář na vyřízení povolení. Pomáhal mi úplně nový mentor, Kutay, který je ještě pln optimismu, energie a chce pomoct, jak nejvíce to jde! :) Takže se mnou bez mrknutí oka vystál tu hrozně dlouhou frontu přes celé schodiště, a pak mě vzal do historické části města, kde jsme taky zašli na kafe.

A konečně dnešní komediální příspěvek, přišla jsem ráno do školy, aby mi řekli, že výuka je v turečtině, ať jdu domů.

STŘÍPKY:

Zapomněla jsem mezi zajímavosti Turecka zařadit to, že se tady velmi hlasitě při pozdravu líbají na tváře. Přijde mi to trochu legrační zvlášť proto, že to tady s řádným mlasknutím dělají i muži mezi sebou.
Za 9 dní, 10.3. přiletí taťka! Horlivě vymýšlím program, ale znáte ho. :D Viď, tati?
Učím se turečtinu, od příštího týdne mi začíná intenzivní kurz, zatím zkouším číslovky a pamatuju si pouze to, že 7 je jedi (jo, jako ze starwars :D).