Výuka v turečtině

Včera jsem byla poprvé ve škole.
Byla jsem navštívit svou erasmáckou koordinátorku, předat jí nějaké papíry, které potřebuje, aby mi mohla vystavit potvrzení k povolení k pobytu. Šla jsem naštěstí se Zeynep, takže jsme ji našly celkem rychle. Pak jsem se měla zastavit u svého oborového koordinátora, který by mi měl dát rozvrh. Vydaly jsme se teda do budovy, kterou mi napsal v e-mailu a na ceduli jsme našly, že sídlí v šestém patře. K našemu překvapení jsme však jeho kancelář nenašly. Zeynep se proto zeptala kolemjdoucí paní kam máme jít. Jsem fakt ráda, že jsem ji měla s sebou, paní samozřejmě mluvila pouze turecky. Kancelář byla v přízemí. Opravdu netuším, jak bych to vyřešila sama. Možná bych to tam hledala doteď.
Nicméně... Mr. Karasu tam nebyl.
Protože jsme měly čas, vydaly jsme se pěšky na 7. ulici, což je další z takových hlavních setkávacích míst v Ankaře. Je na ní spoustu obchůdků a kaváren, hospůdek a butiků. Prošly jsme jí, dala jsem si kafe v jednom z mnohých Starbucksů, které bylo stejně drahé jako u nás, nicméně... jsem na dovolené, tak co!
Bohužel jsem si vzala špatné boty a cesta byla minimálně osmikilometrová, takže jsem domů spíše dokulhala. V Ankaře je problém to, že ať jdete kam jdete, vždycky půjdete do kopce. Alespoň do jednoho.
Večer přijela holkám kamarádka, která byla na Erasmu v Polsku, tak jsem s nimi povečeřela.
Zážitkem dne bohužel bylo, že jsem šla koupit do blízkého obchodu vejce. Jo, takovéhle věci jsou pro mě teď dobrodružství. Domlouvat se podivnou znakovou řečí, když kupujete vajíčko.
Dnes ráno jsem se vydala do školy znovu. Chytře jsem si vzala stejné boty, takže jsem se ploužila jako šnek a přemýšlela o tom, jestli náhodou nejsem novodobý Ježíš, že musím tak trpět.
Cesta do mé školy má stoupání větší než Lysá hora a cestou jsem ještě zapadla do bláta, ale s panem Karasu jsem se konečně setkala. Zeptal se mě, jak se mám a kde bydlím, taky kdo u nás vaří a jaké jsem měla předměty doma. Pak mi vypsal rozvrh a poslal mě na první hodinu.
Cože? S tou jsem teda opravdu nepočítala.
Vešla jsem do třídy plné studentů, především ženského pohlaví. Sedla jsem si do zadní lavice a čekala. Moje vyučující už o mě věděla, tak na mě po příchodu přátelsky kývla. A začal výklad látky...
V turečtině.
Seděla jsem jako ňouma a nerozuměla ani slovu. Fakt přínosná hodina. Za celou dobu mi řekla anglicky jen dvě věty. A to, že příští týden se hodina nekoná a na konci mi přišla oznámit, že hodina skončila. :D
Zítra mám další dva předměty, pokud budou probíhat stejně, měla bych se naučit třeba vyšívat, ať ten čas nějak využiju.
Nebudu vám kecat, takhle jsem si svůj Erasmus fakt nepředstavovala.
Nudím se. Nemám co dělat. Většinu času si jen doma čtu. Vzhledem ke stavu svých chodidel se už nemůžu ani vydat na svou oblíbenou cestu do nákupního centra a zbytek města mě prostě nebaví objevovat o samotě.
Doufám, že se to brzy zlepší a já budu mít konečně něco na práci.