Asi dvakrát jsem byla večer někde s Olou a Okanem, zase si dala drahé pivo a zase jsem se přesvědčila, že nad české pivo není!
V neděli jsme měli na Kizilay v Rudis sraz s mentory. Ze studentů jsem tam byla jen já a Ola, později taky Metin, který už tady byl ale minulý semestr. Je napůl Francouz napůl Turek, takže se všemi komunikuje normálně turecky. Na tomhle setkání byla fakt spousta mentorů, my jako jediné neuměly turecky, takže bylo celkem těžké přemluvit je k angličtině. Problém je v tom, že i když tady nějakou úplnou náhodou někdo mluví anglicky, většinou mu prostě nejde rozumět. Tak jsme si s Olou jako správné slovanské dívky daly pivo a bavily se hlavně spolu. Poznala jsem ale spoustu skvělých lidí, dokonce jednoho kluka, který jde příští semestr do Brna na VUT na Erasmus. :) A taky jsem dva mentory porazila v šipkách, tak jsem měla radost!
V úterý jsem již tradičně byla v Ankamallu a snažila se vybrat nějaké oblečení na středeční párty, zašla na kafe s Metinem. Napsala jsem Metinovi, že se setkáme před tím obrovským nápisem 2016, který jsem tady dávala hned v prvním příspěvku z Ankary, on píše, že ani neví, že tam nějaký je a já odpovídám, že ten prostě nemůže přehlédnout. O chvíli později mi přijde zpráva, že jej nemůže najít, já vyjdu ven a opravdu. Nápis už tam není. :D
Středa byl rozhodně nejnáročnější den celého týdne. S Olou jsme se rozhodly, že se po škole potkáme a zajdeme do muzea, které je v mauzoleu. Šla jsem do školy na 11:30 a těsně po jedenácté mi Ola píše, že hledá knihovnu a nemůže ji najít. Sešly jsme se a rozhodly se, že počkáme na mou vyučující, Ola se jí zeptá a já půjdu do hodiny. Bohužel, zase tam nikdo nebyl. Ani studenti, ani vyučující. Nakonec jsme knihovnu našly samy, seznámily se tam s Esmou, která nám pomáhala, koupily lístky na večerní párty a šly se najíst na 7. ulici. Daly jsme si Iskender, jako obvykle, nicméně ani za nic jsem ho nemohla sníst. Přecpané jsme se vydaly směr Mauzoleum. Překvapivě to byl fakt kousek, prošly jsme muzeum, které je snad téměř jen o Ataturkovi, málem tam únavou a vyčerpáním usnuly, a vydaly se zpět na 7. ulici, počkat, až nás Okan vyzvedne.
Večer jme všichni 3 jeli na obrovskou welcome párty, který byla v klubu, co má 4 patra a v každém se hraje jiná hudba. V ceně vstupenky byl i drink (rozuměj pivo). Upřímně jsem se docela bavila a mrzelo mě, že chtějí odjet už tak brzo. Tak příště!
Čtvrteční odpoledne jsem strávila na kafi s Češkou a Slovenkou, které už v Ankaře nějakou dobu žijí. Bylo to fajn do doby, kdy Míšin manžel, voják, volal, ať okamžitě zmizíme z Kizilay, ale hned, že má nějaké info. No... Že prej si zvyknu.
nákupní centrum Kizilay
Místo hodin tady asi ořezávají stromky
huráááá
iskender kebab
selfie tyčkař
trpaslíček
Žádné komentáře:
Okomentovat