První hodina, Autismus, probíhá obvykle. Takže ničemu nerozumím, pouze když vyučující řekne Czech a všechny pohledy se obrátí ke mně, pochopím, že jim mě asi představuje. Tak zamávám a řeknu, jak se jmenuji. Nedělám si iluze, že si to někdo ze spolužáků zapamatoval, i když jsem to opakovala asi pětkrát.
Další předmět mi začíná až za více než hodinu, tak se prostě procházím po kampusu. Měla jsem celkem problém se tam dostat, u brány nemluví anglicky a požadují kartu studenta, kterou ještě nemám. Tak jen ukazuji na sebe a říkám Erasmus, Erasmus. naštěstí to pochopili a nechali mě jít. :)
Našla jsem budovu a třídu, ve které mi má začínat hodina, nicméně tam nikdo nebyl. Ani žáci, ani vyučující. Čekala jsem asi 15 minut mezitím ke mně přijde pán asi ve středním věku, s nějakým postižením, asi v Turecku taky probíhá inkluze, a snaží se se mnou mluvit. Vysvětluji, že neumím turecky, ale bohužel, nepomáhá to. Naštěstí jdou kolem dvě slečny, které nám udělají tlumočnice. Ptá se mě, jestli čekám na hodinu paní Ozdemir. No... čekám. Když to vzdá i ten pán, odcházím. Možná byla hodina zrušena, možná přesunuta. Netuším.
Setkávám se s Muhammetem tedy dřív, jeho kamarád nás veze na Kizilay, Mammi si jde ještě zařídit nějaké věci do hotelu, kde pracuje, tam taky dostávám zdarma hotelové jídlo, a vyrážíme na sraz Erasmáků.
Všichni už se mezi sebou znají, jsem tam trochu navíc, ale seznamuju se a snažím se konverzovat. Baví se se mnou hlavně slečna z Estonska. Přes historickou čtvrť se vydáváme na hrad, cestou se ještě zastavujeme na pravé turecké kafe, já si ale klasicky dávám čaj. Pokačujeme na hrad. Chápu, že hrady se strategicky musí stavět na kopcích, nicméně... S tímhle to trochu přehnali. Když vyjdu nahoru, sotva dýchám! Ale je to nádhera! Hrad je úplně nezabezpečený, můžete vylézt až úplně nahoru na hradby! V tu chvíli jsem fakt ráda, že netrpím závratí. Nahoře dostaneme průvodce Ankarou a mapu, vyfotíme pár selfíček a panoramat a jdeme zase dolů. Procházíme kolem různých prodavačů řetízků, náramků a podobně. Už z dálky hlásí 1 turkish lira! Vesele konverzuji s Polákem a nějakým dalším klukem na téma české pivo. Když v tom ten další kluk řekne: ,,Mimochodem, já som zo Slovenska". Ok, zrovna ses stal mým novým nejlepším kámošem!!!
Cestou zpátky se zastavíme ještě na jídlo. Na doporučení mé estonské kamarádky si objednávám Manti. Stejně tak i Španěl vedle mě. I když jsme čekali na jídlo nejdéle ze všech, stálo to za to. Jsou to v podstatě těstoviny plněné masem, zalité jogurtem a kořením. Z tohoto místa se všichni postupně rozprchnou, já jsem ale trochu ňouma a prostě se nedokážu dostat sama domů. Jde se mnou tedy mentor, Milan zo Slovenska a Michal z Polska. Chtějí mě na Kizilay posadit na autobus, který mě doveze rovnou domů.
Přicházíme na Kizilay, kousek od mé zastávky a Mammi nám říká, ať na něj chvilku počkáme. Musí si pro něco zajít do hotelu. Stojíme, povídáme si a najednou slyšíme výbuch. Normálka, žejo. Vidíme obrovský kouř ne moc daleko od nás. Projíždí kolem nás spoustu záchranek, hasičských a policejních aut. Sakra, tak to asi žádná sranda nebude. Najednou se všichni lidé na ulici rozběhnou s obrovským křikem proti nám a snaží se dostat do jakýchkoli budov v okolí. (Vím, není to při výbuchu až tak logické.) Běžíme taky a schováváme se do budovy střední školy, jak se později dovídáme. Klepu se. Nedokážu přemýšlet a hrozně se bojím. Nevíme, co se tam přesně děje, občas uslyšíme další ránu. Všichni lidé uvnitř mluví turecky. Snažím se dovolat našim nebo Honzovi, že jsem v pořádku. Nedaří se, přetížená síť. Muhammet mi píše, ať okamžitě přijdeme do hotelu, spolubydlící píše, kde jsem. Do hotelu? Vyjít teď na ulici? Ani náhodou.
Po nějaké době nám jedna z holek překládá, že za 10 minut můžeme opustit prostor. Že už by vše mělo být v pořádku. Přijde pro nás Mammi a vede nás 3 do hotelu. Dostáváme vodu a já už se konečně někomu můžu dovolat. Rozbrečela jsem se. Byla jsem v takovém stresu, že jsem na to celou dobu ani nepomyslela a jen se třásla. Zeynep píše, ať se okamžitě dostanu na ulici, kterou mi poslala. Ať chytím taxi a jedu tam, že tam na mě čekají. Loučím se s klukama, Mammi mi jde pomoct, musíme jít výše, až k Velké mešitě, dole doprava nefunguje. Najednou sedím v taxíku a jedu. Vůbec nevím kam, Mammi mu prostě něco řekl a já doufám, že jedu správně.
Jedu. Potkávám se s holkama, všechny mě objímají a uklidňují. Je zvláštní, že jsou na to zvyklé. Všechny mi řekly, že jsou na to prostě zvyklé. Což je dost smutné.
Mám obrovskou migrénu, Zeynep mi vaří bylinkový čaj na uklidnění, já skypuju s rodinou a snažím se nepřemýšlet nad tím, co dál. Což není moc lehké, když se vás na to ptají všichni lidé kolem.
(Dík Facebooku, za skvělou aplikaci, kdy můžete dát svým přátelům vědět, že jste v bezpečí a zároveň vidíte, který z přátel v okolí jíž se takto označil.
Měli byste mi takhle lajkovat i fotky. :D)
má fakulta
???
dáte si kafe?
(za můj výraz může sluníčko!!!!!)
slečna Estonka
Hezký článek, moc se mi líbí 👌
OdpovědětVymazatZážitky na celý život 😃
A jsem ráda, že jsou na tebe všichni hodní 😉