Jsem tady.

Jsem tady.
Zvládla jsem to, letadlo taky.
Loučení na letišti jsem teda úplně nezvládla, rozbrečela jsem se hned, jak jsem prošla turniketem a nechala za ním Honzouše a taťku.
V čekací hale se se mnou seznámil nějaký pán, učitel angličtiny v Turecku, protože prý poznal, že jsem Češka. A vyprávěl mi o tom, jak má rád Brno a Ostravu. :)
Pomohl mi pak, počkal se mnou na kufr a pak šel normálně za svou rodinou. Milé! :D
Let jsem zvládla parádně, i když ty 3 hodiny byly nějaké dlouhé. Skoro celý jsem ho prospala a pak mě hrozně moc bolely kolena.
Na letišti mě nakonec vyzvedla jak Zeynep, tak i její kamarádka. Zeynep je fakt moc milá, oslovuje mě pořád jenom mate, mám pocit, že neví, jak vyslovit moje jméno. :D
Nicméně Z. musela do práce, tak jsme ji vysadily a jely jsem ,,domů".
Dala jsem si sprchu a šla spát, pak si hodinu skypovala s Honzíkem a půl hodiny s babičkou.
Pak už dorazila i Z. a začaly dělat večeři. K mému nemilému překvapení jsem musela večeřet květák s brokolicí. Ach kebabe, kde jsi!
Dala jsem holkám domácí pálenku a štramberské uši. :)

Zatím jsem projížděla Ankaru jen autem, ale teda... nic moc.
Všude je sníh a vypadá to tady jako v klasickém přímořském letovisku, bez moře a v zimě. :D
Začala jsem se bát, že mě tady přejedou, za ty 4 měsíce. Zjevně tady pravidla silničního provozu v praxi moc nefungují. Lidi jsou šílení!!!